Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maďar, který si vybral Polsko – vzpomínky Stefana Eleka

21. 11. 2013

Maďar, který si vybral Polsko – vzpomínky Stefana Eleka
 
  Na internetovém portálu polských novin „Gazeta Wyborcza” se v roce 2009 objevil zajímavý článek o osudech jednoho z maďarských vojáků – Istvána Eleka, kterého válečné události zavály až daleko na sever Polska. Text se mi zdál na tolik zajímavý, že jsem si jej dovolil částečně přeložit. Celý článek v originálním znění naleznete zde.
 
 
Nagyzsám, Banát 1920
 
  Když měl Elek skoro tři roky na poli jeho dědy u městečka Nagyzsám, na jih od Temesváru (dnes Timişoara v Rumunsku), se objevili zeměměřiči. „Nařídili stodolu vyprázdnit a uprostřed vrazili kolík. Vysvětlili dědovi, že podle jejich měření se v naší stodole na základě Versailské smlouvy setkávají hranice Maďarska, Jugoslávie a Rumunska.” – vypráví Elek.
 
  Z rodiny se stávají běženci a vydávají se do Budapešti. I když Maďarské království v té době ztratilo většinu svého území nestěžijí si. Jeho otec vzdělaný v Anglii dostává lukrativní místo jako správce 25 tisíc hektarů úrodné půdy na východě země. Tam István prožil dětství a naučil se jezdit na koni.
 
 
Kótpuszta, Sedmihradsko 1941
 
  Evropa hoří, ale Maďarsko je pořád oázou klidu. I když je země spojencem Hitlera stále si udržuje dobré vztahy s Anglií i USA. Elek končí zemědělskou akademii a daří se mu pronajmout si 12 hektarů od opactví Nagyvarád (dnes Oradea v Rumunsku). „Poprvé jsem viděl jaký je válka byznys. Němcům a Italům jsme prodávali obrovská množství potravin. Nedaleko měli sušárnu Němci. Brali každé množství mé zeleniny. Vydělávali na tom, ale i mě se dařilo. Pronajal jsem si menší sídlo, přijímal hosty, měl peníze. Válka byla daleko a neměla s realitou nic společného.” – vzpomíná.
 
 

img_0018xx.jpg

Maďarský husar, zdroj: Somogyi, Szabó, Ságvári 2001
 
 
Budapešť, březen 1944
 
 Od začátku roku 1944 Němci okupovali Maďarsko a začaly deportace Židů, pronásledování polských emigrantů, novinářů a opozice. Nejlepší vojenské jednotky byly odeslány na východní frontu. „27. března se můj svět zhroutil. Obdržel jsem povolávací rozkaz a měl jsem se přihlásit do jednotky, ve které jsem sloužil po maturitě – 4. husarského pluku pojmenovaného po Andrási Hadiku. Hospodářství jsem nechal na starost sousedovi. Nemyslel jsem si, že se tam už nikdy nevrátím”.
 
  V kasárnách dostává krásného černého koně. Za dva týdny jsou už daleko od vlasti. „Naložili nás do vagónů a odeslali na Polesí. – říká. Němci si mysleli, že jízda bude mít v bažinách větší šance než mechanizované jednotky.
 
 
Polesí, duben 1944
 
  V bažinách není kam utéct. Když se nad cestou objeví „šicí stroj” (v německé vojenské hantýrce označení sovětského letounu Po-2), člověk může nanejvýš skočit do bažiny, ale bez koně, ten by se utopil. Němci dali husarům rozkaz odzbrojit partyzány. „Byla to utopie, protože oni znali každou stezku v bažinách.” – říká Elek. – „My jsme nebyli schopni od sebe rozeznat ani sovětské partyzány od polských.”  – dodává. Mají však štěstí. Setkávají se s členy polské Zemské armády (Armia Krajowa, AK). Mezi Maďary a Poláky již od chvíle kdy se v Haliči v roce 1941 objevili první vojáci MKA panuje klid zbraní. Místo aby bojovali s polskými partyzány pomáhají jejich raněným. Přivážejí je do německé polní nemocnice a po vyléčení posílají zpět do bažin.
 
 
Justynów, Podlesí, červenec 1944
 
  „Od července 1944 jsme jen ustupovali. První zastávka na levém břehu Bugu byla ve vesnici Justynów a města Biała Podlaska. Večer k nám přišel starosta a prosil o pomoc.” – říká. Nedávno zde došlo k přestřelce mezi partyzány a německým vojskem. Několik jich padlo. Obyvatelé dostali informaci, že Němci, v rámci odvety, mají v plánu vesnici vypálit. „Velitel křičel, že o ničem nechce slyšet. Náš poddůstojník Peter Dobokos, ale souhlasil. Já jsem byl proti. Bál jsem se, že nás Němci popraví za vzpouru proti spojenci”.
 
  Kolem obce rozmístili kulomety. Ve tři ráno slyší zvuk přijíždějících nákladních aut. 200 metrů před vesnicí se zastavila. „Palba našich kulometů je překvapila. Odjeli. Určitě si byli vědomi, že proti ním stojí armáda.” – říká Elek. Ve čtyři Maďaři také odjíždějí. Ustupují na západ kolem německých kolon. „Báli jsme se, že nás poznají, ale Dobokos říkal, že se Němci útěkem chlubit nebudou”. – dodává.
  

6.jpg

Maďarští husaři v polské vesnici, zdroj: Somogyi, Szabó, Ságvári 2001
  
 
Babice u Varšavy, srpen 1944
 
  Do Varšavy se elekova jednotka dostala až 30. července 1944. Když vypuklo Varšavské povstání nacházeli se v centru města. Němci je odeslali do fortu Babice. Odsud viděli hořící město. Nedaleko byly umístěny jednotky ruských přeběhlíků RONA. Rusové byli celou dobu pod vlivem alkoholu, každý den se vraceli obtěžkáni bohatým lupem. „Musím vzdát čest našim vojákům. Byli to vesničtí chlapci, bez vdělání. Ani je však nenapadlo rabovat. Znám jenom jeden takový případ. Řidič si na loupení vzal náklaďák. Když se vrátil k jednotce zbytek mužstva ho zmlátil. Pak jsem ho vezl do nemocnice ve čtvrti Wola.” – vzpomíná Elek.
 
  V nemocnici raněnému vzal pistoli a vracel se pěšky. Cestou ho zastavili čtyři mladí můži a začali mluvit o maďarsko-polském přátelství. Chtěli koupit pistoli. Elek se nejdříve zdráhal, ale po delší debatě jim zbraň předal zadarmo.
 
 
Varšava, září 1944
 
  „Náš velitel nám přikázal zavřít několik „vlasovců” do sklepa. Nebyl to však dobrý nápad. Němci nejdříve požádali o jejich propuštění, když však velitel odmítl zahájili palbu. Naštěstí jsem měl tehdy zpoždění. Německá střela zasáhla vilu, kterou obývalo velení. Velitel a 15 důstojníků zemřelo. Pak jsme se báli, že se Němci vrátí a zlikvidují nás. Důstojníci byli mrtví a tak poddůstojníci rozhodli, že přejdeme na stranu povstalců.” – tvrdí Elek.
 
  Poté všichni pomáhají ve čtvrti Mokotów. Dva týdny vozy odvážejí obyvatele Varšavy na západ od města. V předu vždy seděli dva uniformovaní husaři, vzadu 10-30 civilů. Němci je nekontrolovali, nedostali k tomu rozkaz.
 
 
Mazovsko, jaro 1945
 
  Elek se nechce vracet do Maďarska. „Měl jsem hrůzu z toho, co se dělo ve vlasti. Vládu převzalo za podpory německých nacistů uskupení Šípových křížů. V zemi řádil terror.” –  říká. V klášterní nemocnici ve městě Płock se v té době stará o raněné spolubojovníky. V lednu 1945 sověti zahájili další ofenzívu a začíná zbrklá německá evakuace. 18. ledna SS-mani v nemocnici zabíjejí raněné Maďary, kteří nejsou schopni se pohybovat. 21. ledna se ve městě objevuje Rudá armáda.
 
  Eleka schoval učitel z vesnice Kaptury Bogdan Sienkiewicz. V sousední vesnici Rybno si vojáci Rudé armády zřídili kontrolní bod. „Měl jsem se tam přihlásit. Jel jsem jako na popravu. Ukázalo se, že velitelem je dvoumetrový sympaťák ze Sibiře. Válku považoval za blbý vtip. Vypili jsme spolu láhev vodky. Od té doby jsem se u něj měl hlásit každých deset dnů. Když jsem tam jel po jedenácté jeho funkci plnil vychrtlý aparátčík. Na jeho rozkaz jsem byl přemístěn do Sochaczewa, do věznice.” – vzpomíná Elek.
 
  Ve vězení se nacházelo množství Němců, kolaborantů a všech, které sověti za takové považovali. Všichni byli cílem nenávisti Poláků. Pro Maďara, který se dosud setkával jen s jejich přátelstvím to byl obrovský šok. Vězení bylo přeplněné a tak jednou za čas vězně odváděli do Varšavy. „Byla to hanba. Na každé zastávce nám lidi nadávali, plivali a házeli na nás kameny. Kdyby tam nebyla ruská eskorta určitě by nás roztrhali. Za tři dny jsme dorazili do vězení na ulici Rakowiecka, dokonce i vězni námi pohrdali. Dva dny jsme strávili venku na mrazu. Pak nás přesunuli do psychiatrické léčebny Tworki. Pamatuji si obrovský hlad. Vzdal jsem to.” – říká.
 
  Zachránil ho jiný maďarský zajatec – Ontol Bolazs. Získal pro Eleka ešus a to jej povzbudilo. Po nějaké době NKVD začalo zajatce postupně převážet do Sovětského svazu. „Na náklaďáku bylo vždy 48 vězňů a dva vojáci s automaty. Mezi námi bylo hodně Litevců, Lotyšů a Rusů. Jeli jsme i v noci. Každý den jsme byli slabší a někteří se rozhodli pro sebevraždu. K hranicím dojelo v každém náklaďáku jen asi 30 mužů.”
 
 
Jantarny, Sambie, červen1945
 
  Nákladní auta je vezla na Sambijský poloostrov, který se stal součástí SSSR. Na rovných cestách byla šance na útěk minimální. Příležitost přichází až když jedou podél vysokého mořského břehu. Cesta se klikatila dolů. Ze čtyř Maďarů se pro útěk rozhodli jen Elek a Ontol Bolazs. „Skočil jsem na jednu stranu, Ontol na druhou. Padli jsme na zem.”
 
  Má štěstí, padá útesem mezi smrky. Slyší výstřely, pak už jen ticho. Později se pokoušel o Ontalově osudu něco zjístit, ale bezvýsledně. Do svítání leží na pláži. Pak jej nalézají místní rybáři. Němci z okolí Palmnicken (dnes Jantarnyj). Na nic se neptají. Stará se o něj Onkel Hans, sedmdesátiletý stařec. Nikdo mladý ve vesnici nezůstal. Elek pomáhá Hansovi s chytáním ryb. V září do Jantarného přichází dopis odeslaný v únoru. Hansův vnuk napsal, aby za ním přijel do Gdaňska. Stařec se proto rozhodl přeplout Gdaňský záliv a Elek se k němu přidal. „Pluli jsme celý den a celou noc. Nikdo nás nezastavil.” říká Elek.
 
 

1945.jpg

Gdaňsk 1945, zdroj: www.danzig-online.pl/1945.html
 
  Ráno připlouvají do části Gdaňska Jelitków. Potkávají člena místní komunity Kašubů, ten je pozývá k sobě na čaj. Hans poté odchází hledat rodinu a Elek už o něm nikdy neslyšel. Na podzim 1945 město stále hoří, „odsunuté” Němce střídají „repatriovaní” Poláci z východu. Elek se zde po nějaké době rozhodl zůstat a vydal se pro doklady do Varšavy. Na služebně bezpečnostního sboru se přiznává, že utekl z transportu, ale má štěstí, dostává dokumenty a může začít pracovat. Nejdříve ve společnosti místních Němců při obnově energetické sítě. Pak se stará o zeleň v městě. Příjíždí za ním dívka, kterou poznal během Varšavského povstání. V roce 1946 se žení a poté dostává i polské občanství. Od té doby mu říkají Stefan. V Gdaňsku ztrávil zbytek života. Stal se známým v roce 1956, kdy k němu Poláci přinášeli léky a jinou pomoc určenou pro povstalce v Maďarsku.
 
 
Zdroje fotografií:
 
- internet
- Somogyi Győző, Szabó Péter, Ságvári György 2001: Honvédhuszárok - Magyar királyi honvédlovasság, 1920-1945