Jdi na obsah Jdi na menu
 


Maďarští vojáci v Polsku v letech 1944-1945

11. 3. 2015

 

Maďarští vojáci v Polsku v letech 1944-1945

  Vztahy mezi Maďary a Poláky nejlépe vystihuje přísloví známé v obou zemích již od 18. století. Polsky zní „Polak, Węgier, dwa bratanki, i do szabli, i do szklanki“, maďarsky „Lengyel, magyar – két jó barát, együtt harcol, s issza borát„ (v českém překladu Polák, Maďar, dva synovci, v šavli i ve sklenici). Přátelství mezi těmito dvěma národy je vyjímečné nejen v evropském, ale i světovém měřítku. Není zcela známo, proč se vzájemné vztahy odvíjely tímto způsobem, vzájemné sympatie lze však vystopovat zpět až do 14. století. Možná je důvodem podobná mentalita a společenské zřízení, možná geografické umístění mezi východem a západem. Faktem však je, že jsou si dějiny těchto dvou národů v posledních několika stovkách let velice podobné. Obzvláště intenzivně se jejich osudy prolínaly v revolučních letech 1848-1849, kdy velké množství polských veteránů z napoleonské doby a polského listopadového povstání v letech 1830-31 sloužilo v maďarské revoluční armádě. Jména velitelů polského původu jako Józef Bem, Józef Wysocki nebo Józef Dembiński se navždy zapsala do dějin Maďarska. I dnes je po nich v zemi pojmenováno mnoho ulic a náměstí. Dobré vztahy však trvaly i později.         

  Po první světové válce Polsko odmítlo ratifikovat Trianonskou smlouvu, kterou bývalé Uhersko přišlo o značnou část svého území. Na jejím základě se mezi oba sousedy vklínilo Československo a ztratili tak společnou „tisíciletou“ hranici v Karpatech, což těžce nesli hlavně Maďaři. Málo kdo dnes bohužel pamatuje, že Maďarsko vydatně pomohlo Polákům v boji s bolševickou invazí v roce 1920, kdy se, podle některých historiků i současných komentátorů, u Varšavy rozhodovalo o dalším osudu Evropy, potažmo i světa[1].

  V první polovině dvacátých let se Polsko, na rozdíl od Maďarska, orientovalo na udržení „versailského míru“ a vzájemné vztahy na nějakou dobu ochladly. Ke změně polského postoje došlo až po podepsání Locarnské dohody v roce 1926, v jejimž důsledku byla garantována jen západní hranice Německa. Západní spojenci Polska a Československa však nebyli ochotni stejným způsobem garantovat také jejich hranice s Německem. V důsledku této dohody a neochoty Francie připojit se k plánu polského vůdce Piłsudského na preventivní útok proti porušujícímu versailské dohody Německu z roku 1933 Poláci došli k závěru, že musejí zlepšit své vztahy se sousedy a hájit svou nezávislost sami bez pomoci nespolehlivých spojenců. V lednu 1934 byla s Němci podepsána dohoda o nepoužívání násilí, došlo také ke zlepšení vztahů s Maďarskem, se kterým Polsko spojoval nepřátelský postoj vůči Československu. Jediným problémem tak zůstalo stanovisko k Rumunsku se kterým Polsko po celou dobu udržovalo dobré kontakty. Maďarsko-rumunské vztahy však byly vyloženě nepřátelské.

  Společnou hranici v délce asi 180 km Polsko a Maďarsko získaly na přechodnou dobu zpět až v roce 1939 po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi. V první polovině roku 1939 však Polsko překvapivě změnilo svou politickou orientaci a jako jediná země východní části střední Evropy stálo v nadcházejícím válečném konfliktu od začátku na straně západních mocností. Maďaři si své dobré vztahy z Německem a Itálií udrželi i nadále a tak se zdálo, že se cesty „synovců“ rozešly. Bylo to však jen zdání.

1.jpg

Polský a maďarský voják na společné hranici v Karpatech, zdroj http://tortenelemportal.hu/2012/03/a-lengyel-magyar-baratsag-napja/

  Na své rozhodnutí Poláci doplatili již v září 1939, kdy si III Říše a Sovětský svaz zemi rozdělily mezi sebe. Hitler si sice přál, aby mohla jeho vojska při plánované invazi, stejně jako Slovensko, využít i maďarské teritorium, jeho požadavek byl však maďarským premiérem Pálem Telekim rázně odmítnut. Po zhroucení se polské obrany do Maďarska ustoupilo asi 140 000 polských vojáků a civilistů. Oficiálně měli být vojáci internováni, brzy se však ukázalo, že jsou v Maďarsku vítáni a setkali se s pomocí ze všech stran. Internační tábory byly internační jen z názvu. Poláci se mohli v zemi volně pohybovat a pracovat, za podpory maďarské vlády vznikaly různé polské spolky a dokonce i školy. Polská ambasáda a politická reprezentace stále fungovala bez omezení a vydávala internovaným vojákům cestovní pasy pro cestu do Francie a Anglie, kde vstupovali do polských jednotek bojujících s Němci. Později bylo působení polských orgánů v důsledku diplomatického tlaku Německa omezováno, ale Poláci s maďarskou podporou stále odjížděli bojovat na Západ. U jugoslávské hranice dokonce vzniklo i centrum pro pašování Poláků na Západ, oficiálně maskované jako internační tábor… Prostor pro fungování polských organizací a maďarská pomoc uprchlíkům se stále zmenšovaly, ale jejích definitivní ukončení přinesla až německá okupace země v roce 1944. V té době však na maďarském území zůstalo pouze 10 tisíc polských uprchlíků. Zbytku se podařilo odjet na Západ, kde pokračovali ve svém boji.

 

Vojáci MKA na území Polska

  První maďarští vojáci se na území předválečného Polska (v Haliči) objevili již v roce 1941, během německé invaze na Sovětský svaz. Mnoho vojáků MKA na předválečném polském území (Volyň, Halič) sloužilo v následujících letech v rámci maďarských okupačních jednotek. Během etnických čistek podporovaných německým okupantem Maďaři spolu s polskou domobranou také chránili polské obyvatelstvo před běsnícími ukrajinskými milicemi. Národnostní a vojenská situace v tomto regionu byla mimořádně pestrá a jistě si zaslouží podrobnější rozbor, v našem článku se však budeme věnovat událostem z konce II. světové války.

 

Rok 1944

Ústup z Prijaťských bažin a boje na východě Polska

  1. jezdecká divize maďarské armády byla mobilizována 26. dubna 1944. Podle plánů maďarského hlavního stanu měla být odeslána na sever od maďarských hranic a krýt křídlo 1. maďarské armády umístěné v Haliči. Němci však, jak to často v kontaktech s Maďary dělávali, změnili plány a divize pod velením generála Ibranyiho se nakonec v druhé polovině června ocitla daleko od vlasti v Pripjaťských bažinách, kde měla bojovat s partyzány. V té době s asi 17 000 muži měla ve stavu 84 tanků Turán obou typů, 23 obrněných automobilů Csaba, 7 samohybných protiletadlových děl/stíhačů tanků Nimród a více než 10 000 koní. 20 června se nacházela v Pinsku, 21. června o něco dál na východ v obci Łuniniec (bělorusky Лунінец). Jednotka byla podřízena velení německého Kavalleriekorpsu. Na místě vojáci záhy zjístili, že lesy a bažiny jsou ovládány polskými[2] a sovětskými partyzány a že na boj proti nim nemají potřebnou přípravu. Po krátké době ovšem navázali přátelské kontakty s polskou odbojovou organizací Zemská armáda (Armia Krajowa, AK) a akcí proti ní se neúčastnili, naopak pomáhali například s ošetřením jejich raněných bojovníků.

2.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Samohybná děla Nimród patřila k výzbroji 1. jezdecké divize (zdroj Andrew Telford: Nimród Self Propelled Tank Hunterand Automatic Anti-Aircraft (cannon)

3.jpg

Pohyby 1. jezdecké divize a divizí II. maďarského rezervního sboru v druhé polovině roku 1944

  Dne 22. června začala sovětská letní ofenzíva známá jako operace „Bagration“. Německá vojska byla zcela překvapena nejen razancí úderu, ale i místem ve kterém přišel (očekával se útok v jižní části fronty). Po krátké době souvislá fronta v Bělorusku prakticky přestala existovat a Rudá armáda rychle postupovala vpřed. Do bojů byla kolem 30. června vržena i maďarská jezdecká divize. Brzy se však ukázalo, že její obrněná vozidla nejsou pro sovětské tanky těžkým protivníkem. Na čas se ji sice podařilo stabilizovat svou frontu, poté však byla sovětskými útoky roztržena na dvě skupiny, které nějakou dobu musely operovat zvlášť. Začal únavný ústup směrem na západ. 4.7. divize ustupuje ve směru na Siniawku (Сіняўка) a Baranowicze (Баранавічы). Mezi 5.7. a 9.7. udržuje linii řeky Szczary (Шчара). 7.7. jsou po těžkém boji vyklizeny pozice u Mišanky. 10.7. je divize rozkazem velení XXIII armádního sboru odeslána k řece Grzywda (Грыўда). 12.7. se nachází u rzeky Jaselda. Ve dnech 13.-15.7. je divize obklíčena u města Prużana (Пружаны). Po průlomu již divizi zbývá pouze 6 obrněných automobilů Csaba, ztratila i většinu koní. V tento den přichází do Kamence Litevského (Камянец), kde se stává součástí II. maďarského rezervního sboru.

  II. maďarský rezervní sbor vznikl 1. května 1944 po zrušení Maďarského okupačního velitelství. V té době se skládal z 5., 12. a 23. rezervní divize. Vojáci těchto jednotek (původně určených k ochraně dopravních uzlů v týlu německých armád)[3] se již na podzim roku 1943 a začátku roku 1944 na území Ukrajiny a Běloruska zúčastnili ústupových bojů se Sověty. Během nich utrpěli těžké ztráty. V této době probíhaly změny v organizaci maďarských útvarů, část mužstva byla odeslána do vlasti a ze zbytku byly nakonec zformovány zmíněné tři divize. Před začátkem sovětské ofenzivy v červnu 1944 se velitelství II. sboru a 5. rezervní divize nacházelo ve městě Kobryń (Ко́брын). 23. divize byla dislokována v Brestu Litevském a 12. divize na frontě jako součást německého VIII. armádního sboru. Po sovětském útoku II. sbor nejdříve ustoupil na západ, pak ale byl převelen na frontu již jako součást XX. armádního sboru.

  18. července 1. jezdecká divize zaujala pozice na řece Bug na severozápad od města Brest Litevsk. V několika příštích dnech do tohoto prostoru dorazily také další jednotky II. sboru (5. a 23. rezervní divize). Poté se maďarské jednotky zúčastnily bojů s 4. gardovým jezdeckým sborem generála Plijeva v okolí Janova Podlaského a protiútoku u města Kleszczele. V té době bojovala 12. rezervní divize na jih od Brestu se sovětskou 70. armádou. Na začátku srpna 1944 se 1. jezdecká divize pohybovala v prostoru na severozápad od Siedlec. Z fronty byla pro doplnění stažena 3. srpna. V té době obdržela kromě jiných německých zbraní také 10 stíhačů tanků Hetzer. Maďarské rezervní divize se přesunuly na  sever a obsadily plánovanou obrannou linii na řekách Bug a Narew. 5. rezervní divize obsadila úsek podél řeky Narew na jih od města Serock. 12. divize zaujala pozice u Bugu od Serocka až k Barcicím. 23. divize obsadila úsek od Barcic do Wyszkowa. V první polovině srpna se tyto maďarské divize postupně přemístily na jih a západ od Varšavy. 20. srpna se 1. jezdecká divize stala součástí IV. SS – Panzerkorpsu. Některé její oddíly poté bojovaly na frontě a obdržely pochvalu generála Guderiana, zatímco jiné se nacházely na levém břehu řeky na sever a západ od Varšavy.

 

Maďaři u Varšavy

  Na konci července 1944 se východní fronta rychle přibližovala k předválečnému hlavnímu městu Polska Varšavě. Městem z východu ustupovaly bojem vyčerpané zbytky německých vojsk. Začala také evakuace německých obyvatel města i okupačního aparátu. Poláci začali otevřeně ignorovat německá nařízení. Na pravém břehu řeky, ve čtvrti Praga, se již dokonce objevily první sovětské tanky. V této napjaté atmosféře velení odbojové organizace Zemská armáda (Armia Krajowa, AK) rozhodlo o zahájení všeobecného povstání jehož cílem bylo osvobození města před příchodem sovětských vojsk a ustavení legitimní polské vlády nezávislé na Stalinovi. Povstání bylo plánováno pouze na několik dnů (odbojáři měli zásoby munice jen na 2-3 dny boje), s tím, že pak vstoupí sovětská vojska. Povstání nakonec oficiálně začalo 1.8. 1944 v 17 hodin. Němci byli o termínu jeho vypuknutí předem varováni a tak se povstalcům nepodařilo obsadit všechny objekty a lokality, které plánovali. Situaci dodatečně zkomplikoval i německý úspěch v tankové bitvě u Radzymina, kdy za cenu těžkých ztrát zastavili sovětský postup na západ. Vize rychlé sovětské intervence se tak rozplynula. Kruté boje ve městě trvaly další dva měsíce. V jejich důsledku byla Varšava zcela zničena a její obyvatelé dílem povražděni, dílem deportováni.

  Na začátku srpna, po vypuknutí povstání, se u Varšavy nacházelo velitelství II. maďarského královského rezervního sboru, 5., 12. a 23. rezervní pěší divize a 1. jezdecká divize. Celkem asi 35-40 000 vojáků. Tyto jednotky byly sice po předchozích bojích v Bělorusku a na východě Polska značně vyčerpané a ztratily hodně těžké techniky, ale stále se jednalo o poměrně silné uskupení vojsk. Velitelem II. rezervního sboru byl vitéz Antal Vattay. Dne 22.8. velení sboru převzal bývalý maďarský vojenský atašé ve Varšavě generál Béla Lengyel. První se k Varšavě 9.8. dostala 23. rezervní pěší divize. Zbytek sboru i se štábem dorazil mezi 15. a 20. srpnem. Maďarské jednotky byly umístěny na levém břehu Visly na západ, a jih od Varšavy v okolí měst Pruszków a Grodzisk Mazowiecki. Velitelství II. rezervního sboru se nacházelo v Grodzisku. Maďarské jednotky se vyskytovaly i na severu u Kampinoského pralesa (části 1. jezdecké divize a 12. rezervní divize), u obce Laski nebo v Kabackém lese. Úkolem těchto jednotek bylo zamezit kontaktům povstalců v městě s odbojáři mimo Varšavu. Tento německý záměr se však nesetkal u Maďarů s pochopením a tak se mohli polští odbojáři po „neutrálním“ území pod maďarskou správou volně pohybovat, maďarští vojáci povstalcům dodávali vojenské vybavení i tolik potřebné léky. Někteří maďarští vojáci převáželi přez německé linie civilní obyvatelstvo z Varšavy. Německé stráže tyto transporty nekontrolovaly – nedostaly k tomu rozkaz. V obcích, kde byli umístění Maďaři, bylo po dlouhé době možné poslouchat dříve zapovězené západní rádiové vysílání, Poláci se učili maďarské slovní obraty i tančit čardáš. Rozkaz velení německé 9. armády ze začátku září, aby Maďaři obsadili část pozic kolem čvrti Mokotów a připojili se k dělostřelecké palbě na město, generál Lengyel odmítl. Argumentoval tím, že Maďarské Království a Polsko nejsou ve válečném stavu a že i mužstvo by se mu postavilo, což by nerad riskoval. Německý generál Vormann tuto argumentaci vzal na vědomí a k bojovému nasazení MKA ve městě nakonec nedošlo.

4.jpg

Stránka z publikace polského odboje věnované MKA, vydání z roku 1943

Existují i zprávy o dezerci nebo přechodu několika maďarských vojáků na stranu povstalců. Nejčastěji se mluví asi o 20 mužích, ale konečné číslo není možné zjístit. Někteří z nich v boji proti Němcům padli[4] nebo po válce obdrželi polské vyznamenání Krzyż Partyzancki[5]. Členové sousedních ukrajinských a ruských jednotek SS si často stěžovali, že po bojích ve městě Maďaři nechávají povstalce utíkat přes své linie, poskytují jim zdravotní péči a umožňují přísun posil a munice. Německé velení si bylo vědomo nespolehlivosti maďarských vojáků a v některých případech je proto raději odzbrojilo. Došlo i na ozbrojené střety mezi německými vojáky a honvédy[6].

Na přelomu září a října byla maďarská vojska konečně odeslána zpět do vlasti. V transportech se nacházel také jistý počet polských utečenců (nejčastěji se píše o 500 raněných).

 

Mírová jednání mezi vedením Zemské armády a velením MKA

  Po katastrofě na Donu v lednu 1943 a sérii německých neúspěchu v průběhu tohoto roku začalo i Maďarům být jasné, že Říše nakonec pravděpodobně válku prohraje a je proto načase začít hledat způsob jak se z ní vymanit. Jelikož nebylo Maďarské Království ve válečném stavu z předválečným Polskem a obě strany i v době okupace Polska udržovaly vzájemné kontakty a snažily se od začátku války vzájemně si pomáhat Maďaři doufali, že s polskou pomocí se jim podaří změnit strany dřív, než bude pozdě. Již na podzim 1943 hrabě Bethlen v rozhovoru s vyslancem Zemské armády pro Maďarsko uvedl, že země hledá východisko z války a proto se snaží stáhnout do vlasti divize nacházející se v Bělorusku pod rozkazy německého velení, což Němci nechtějí připustit. Navíc se Maďaři báli hrozby nejen německé, ale i chorvatské, slovenské a rumunské okupace[7]. Z polské strany se objevil projekt polské legie bojující na maďarské straně v případném německo-maďarském konfliktu. Jednotka měla být vytvořena z veteránů nacházejících se od konce polského tažení v roce 1939 v internaci na maďarském území.

  V létě 1944 se divize, kterým dříve Němci nechtěli umožnit návrat do Maďarska po namáhavých ústupových bojích přisunuly k Varšavě. 15. srpna velení II. rezervního sboru MKA navázalo prostřednictvím velitelství AK ve čtvrti Mokotów kontakt s hlavním stanem AK a zaslalo mu mapu s označením maďarských pozic u Varšavy, zároveň velitel AK Bór-Komorowski obdržel deklaraci generála Vattaye, že je připraven se svými jednotkami přejít na stranu povstání. 22. srpna na místo Vattaye dorazil předválečný vojenský atašé v Polsku generál Lengyel. Zdá se, že tato výměna nebyla náhodná. Po několika setkáních se strany předběžně dohodly na následujících podmínkách budoucí spolupráce:

  • maďarská vojska nacházející se v Polsku se připojí k povstání jako „Maďarská královská dobrovolnická legie“
  • pod polským vedením legie ihned podnikne kroky proti Němcům
  • AK legionářům garantuje jejich uznání za Spojence
  • vojáci MKA zajistí dělostřelectvo a munici

  Poslední setkání s odbojem proběhlo 31.8. nebo 1.9. Poté byla v tajnosti před Němci do Budapešti vyslána letadlem informace o výsledcích rozhovorů. 5. září byla doručena odpověď. Generál Lengyel obdržel rozkaz ihned přerušit styky s polským podzemím. V této době Němci konečně povolili přesun maďarských divizi do vlasti a pro admirála Horthyho byla možnost posílení svých vojsk před plánovaným vystoupením ze spojenectví s Němci natolik lákavá, že plán odložil do doby až už budou v Maďarsku. Poláci byli o zastavení rozhovorů informování. Až čas ukázal, že přeložení termínu protiněmeckého puče na 15. říjen 1944 bylo fatální chybou Horthyho. Ve výsledku vládu v Němci okupovaném Maďarsku převzali členové nacistické strany Šípových křížů (operace „Panzerfaust“).

5.jpg

Němečtí vojáci si prohlížejí maďarské zbraně a vybavení ukořistěné 15. října 1944 na Budínském hradě během operace „Panzerfaust”, vpředu pušky 35M a 43M, samopaly 43M, granáty 36M, vzadu kulomety 31M, protitankové pušky Solothurn 36M a řada jiné výstroje. V pozadí německé tanky Tiger II.

  Jen pro úplnost je třeba doplnit, že Maďaři již dříve prostřednictvím kontaktů v neutrálních zemích navázali kontakt se západími mocnostmi a sondovali možnosti vystoupení z války. V rámci zlepšování mezinárodních vztahů došlo i na rozhovory se sousedními zeměmi jako Rumunsko a Slovensko, tyto však uvázly na mrtvém bodě jelikož tyto státy požadovaly vrácení zabraných území, na co Maďaři nebyli ochotni přistoupit. Západní mocnosti podmiňovaly přijetí mezi Spojence dohodou Maďarů se Sovětským svazem. Tento požadavek byl z politických důvodů ze začátku pro Maďary nepřijatelný. Události urychlil až přechod dne 23.8. na stranu Spojenců Rumunského království a s ním spojené dramatické zhoršení strategické situace Maďarska. Maďarská delegace do Moskvy dorazila na konci září 1944. 11. října s těžkým srdcem podepsal generál Gábor Faragho dohodu o příměří v níž stálo mezi jinými také, že územní změny ve válečném období budou anulovány a, že MKA zaútočí na německé jednotky. Otázkou zůstává, zda vedení AK mělo vůbec pravomoci vyjednávat ve jménu Spojenců o příměří s Maďarskem a zda by případnou dohodu respektoval Sovětský svaz. Zdá se, že se ze strany Maďarska jednalo spíše o sondování postavení II. sboru v případě, že by došlo v Maďarsku k vypuknutí bojů proti Němcům. Ve chvíli, kdy Němci povolili přesun jednotek do Maďarska nebylo toto téma již dále aktuální.

 

Rok 1945 – poslední boje

  Také v roce 1945 se na území dnešního Polska vyskytovaly maďarské útvary. Nejednalo se však již o dobře organizované, velké jednotky jako dříve. Jelikož na konci roku 1944 byla větší část Maďarska pod sovětskou okupací a zbytek země pod německou nadvládou v bezprostřední blízkostí fronty, Němci a jimi řízená maďarská vláda rozhodli o evakuaci nebojeschopných jednotek a nových branců dále na západ do týla, kde z nich měly vzniknout bojeschopné útvary z jejichž pomocí mělo být dosaženo konečného vítězství nad sovětským Ruskem[8]. Jednalo se hlavně o vojáky plánovaných maďarských formací SS. Honvédi mířili nejen do Říše, Protektorátu nebo Dánska, ale i do cvičišť v dnešním Polsku. Řada z nich sloužila německé branné moci jako pomocné útvary u protiletadlového dělostřelectva, při budování opevnění nebo jiných úkolech v týlu. Sovětskou zimní ofenzivu, která začala 12. ledna 1945 se Němcům s vypětím všech sil podařilo zastavit až u řeky Odry. Spolu s německými útvary se k Odře snažily dostat také různě velké skupiny maďarských vojáků. V nastalém chaosu neexistoval žádný plán využití těchto jednotek. Skupiny honvédů byly Němci často využívány například jako osádky narychlo vytvářených bojových skupin, opěrných bodů nebo „pevností“ (třeba Poznaň). V této fázi války většina maďarských jednotek postrádala jakékoliv spojení s maďarským hlavním stanem. Dá se říci, že se ojedinělí maďarští vojáci nebo menší útvary mohly vyskytovat v celém prostoru mezi Vislou a Odrou. Toto částečně potvrzují nálezy maďarských militárií i u Baltu (Kołobrzeg) a Odry. Je však třeba pamatovat, že maďarskou výstroj mohli používat i němečtí nebo sovětští vojáci.

 

„Festung Posen“

  Bitva o pevnost Poznaň (Festung Posen) v lednu a únoru 1945 patřila k nejtvrdším vojenským střetům na dnešním polském území. Na straně obránců bojovalo asi 20 000 mužů, sovětské síly byly přibližně stejně početně silné (v konečné fázi bojů Sovětům pomáho i asi 2000 místních obyvatel polské národnosti, někteří z nich z donucení). Sověti však měli mnohem více bojové techniky a dělostřelectva. V bojích bylo v závislosti na lokalitě zničeno 20 až 50 procent budov ve městě.

Obrany Festung Posen se, kromě jiných národností, zůčastnila také skupina asi 450 maďarských důstojnických čekatelů z Budapešti (podle jiných informací ukončili důstojnickou školu ve Veszprému), kteří byli do Polska evakuováni v polovině ledna 1945. 20. ledna byli umístěni v kasárnách v obci Golęcin. 22. ledna zaujali pozice na severu Poznaně v oblasti fortu VIa Stockhausen. Maďaři byli vyzbrojeni karabinami Mannlicher a panzerfausty. Pro každou pušku měli prý pouze 5 nábojů. Pociťovali také nedostatek jiného vybavení, chyběly například helmy. Velitelské stanoviště maďarské jednotky se nacházelo ve čtvrti Winiary v ženském klášteře sester Pasterek. S Poláky vycházeli dobře, probíhal také „tradiční“ obchod se zbraněmi a vybavením s polským odbojem. Maďaři schválně nenosili kapuce zimních bund, aby byla dobře vidět charakteristická čepice a odbojáři na ně nestříleli.

28. ledna Sověti podnikli další útok. Tentokrát se jeho cílem stal hlavně úsek obsazený Maďary mezi jezerem Rusałka a čtvrtí Winiary. Maďaři utrpěli těžké ztráty a byli nuceni ustoupit do budov podél ulice Obornicka (dnes ul. Piątkowska). Sověti dobyli i maďarské velitelské stanoviště v klášteře. Po reorganizaci přeživších vojáků podnikli honvédi za podpory dvou německých tanků protiútok. Podařilo se jim sice dobýt zpět část ztracených pozic i s klášterem, ale jejich přibližně 40 většinou raněným spolubojovníkům, kteří padli do zajetí již nebylo pomoci – všichni byli Rusy zavražděni výstřelem do hlavy. Po tomto střetu bojová morálka Maďarů hluboce poklesla a jednotka byla Němci rozdělena na menší skupinky po 6-8 mužích, které byly přidělováný k německým oddílům. Mnoho Maďarských vojáků boje přežilo jen díky Polákům, kteří je schovávali ve sklepech a poskytovali jim stravu. Poté putovali to sovětského zajetí. Ze zajateckých táborů v okolí Leningradu se poslední z nich do Maďarska vrátili až v roce 1949.

Bojů o pevnost se pravděpodobně účastnil také prapor, dalších asi 500 mužů, dříve soustředěných na cvičišti v Biedrusku (Warthelager), původem z 20. brigády samohybných děl z Egeru. Bližší informace o jejich působení se bohužel nepodařilo získat. Skupina maďarských vojáků se však bránila také na poznaňské Citadele.

Obrana pevnosti skončila 23.2. 1945  na svátek vzniku Rudé armády. Velitel německých vojsk generálmajor Gonell těsně před příchodem sovětských vojáků spáchal sebevraždu. Obzvlášť krutý osud potkal raněné soustředěné na Citadele. Ty, kteří nemohli odejít vlastními silami, Sověti zaživa upálili plamenomety.

6.jpg

Maďarští vojáci míří do zajetí na východní frontě, 1945 (zdroj: Wydawnictwo Militaria 246 –Budapest Balaton 1945)

 

Válečný zločin v obci Biadki

  V roce 1943 Němci do vesnice Biadki u Krotoszyna ve Velkopolsku přivezli na nucené práce skupinu několika desítek vojáků různých národností. Jednalo se o zajatce, dezertéry a lidi, kteří odmítli sloužit v německé armádě. Byli oblečení do starých německých uniforem. Od té doby pracovali na místní pile nebo pomáhali na železniční stanici. Rychle si získali přízeň místních obyvatel, u kterých bydleli. V lednu 1945 Němci evakuovali většinu zajatců a v obci zůstalo jen 18 maďarských vojáků pravděpodobně původem ze Zakarpatské Rusi. 23. ledna se v Biadkach objevily sovětské tanky 6. gardového mechanizovaného sboru (velitel V. F. Orlov) ze 4. tankové armády. Sovětským vojákům se s bílou vlajkou a rukama nahoře vydali naproti zajatci zanechaní ve vesnici a volali „My Maďaři!“. Po krátkém rozhovoru s důstojníkem NKVD tento dal střelci v tanku příkaz zahájit palbu a všichni zajatci byli kulometem postříleni.

Mrtvá těla nejdříve ležela na silnici, pak je místní obyvatelé pohřbili v hromadném hrobě u cesty z Ostrowa Wielkopolského do Krotoszyna. Za komunistického režimu se z pochopitelných důvodu o události nesmělo mluvit. Až po jeho pádu byli mrtví exhumováni a převezení na komunální hřbitov v Poznani. Celá záležitost sice byla vyšetřována jako válečný zločin a zločin proti lidskosti, ale viníky se bohužel najít nepodařilo. Proč však ruští vojáci tyto muže postříleli? Vysvětlení, že toto chování bylo pro vojáky Rudé armády běžné se nabízí samo, nebyl by to jejich první ani poslední válečný zločin. Je však také možné, že zajatce zaměnili s vojáky maďarských oddílů SS, kteří se v oblasti v té době také vyskytovali (viz níže). Mohli si tedy myslet, že se je zajatci snaží obelhat.

Na škole v Biadkách je dnes jako hold obětem sovětského zločinu umístěna památní tabule.

Po Maďarech místním zůstala jedna jejich skupinová fotografie podepsaná “Pamiątka od Pora (Památka od Pavla). 1945 I 19” a pak azbukou “Stankovič Pavel, Biadies, I. n Zapatja, nadkarpatska rus”. Také Pavel Stankovič byl obětí tohoto zločinu a dnes jeho ostatky leží daleko od domova v polské Poznani. Je smutné, že kvůli bezohlednosti jedince musel nesmyslně zemřít na konci války, ve které ani nechtěl bojovat.

 

Další sovětský zločin - Katowice-Murcki

  Baterie Heimat-Flak-Abteilung 58/VIII, spadající pod Flak-Regiment 107 vznikla na jaře 1944 a obsluhovali ji kromě německých vojáků také krymští Tataři a několik maďarských vojáků. Jednotka byla vyzbrojena 12 protiletadlovými kanony ráže 105 mm, dvěma čtyřčaty 20 mm a dvěma velkými reflektory. Kolem baterie byly rozmístěny kryty, budovy ve kterých vojáci bydleli a radar. Maďarští vojáci se s místními Šlonzáky rychle spřátelili a často u nich obědvali.

27. ledna 1945 večer se v okolí baterie překvapivě objevily sovětské tanky s pěchotou a obsluha baterie vyhodila do vzduchu všechna děla i radar a rychle utekla. Během útěku zemřelo několik Tatarů. Na místě zůstalo pouze 29 maďarských vojáků, kteří se ihned vzdali a byli zavřeni v jedné z budov v komplexu protiletadlové baterie. Ještě téhož večera se z obavy před Sověty pokusil o útěk maďarský katolický kaplan, který se předtím někam schoval, ale byl při útěku zastřelen. Na druhý den ráno Sověti Maďary postavili do řady, odebrali jim jejich cennosti, sebrali jim boty a zavedli je do asi 200 metrů vzdáleného údolí „Dolinka“. Tam museli vojáci ještě nějakou dobu v 30 stupních pod bodem mrazu stát bosí ve sněhu a až poté byli všichni zastřeleni. Podle výpovědí očitých svědků za popravou stál rozkaz od ženy v sovětské uniformě a i vojáci se jej zdráhali vykonat. Těla Honvédů ležela v údolí ještě dva měsíce než země roztála natolik, aby se je dalo pohřbít. O jejich hrob se nyní stará místní sdružení. I tento válečný zločin byl vyšetřován, ale viníky se nepodařilo zjístit. Dosud jsou známá jména asi poloviny padlých Maďarů.

8.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Hrob maďarských vojáků v polských Katowicích, čtvrť Murcki

 

Maďarské jednotky SS v Polsku

  Na základě německo-maďarské dohody z konce roku 1944 mělo za německé podpory vzniknout osm nových maďarských divizí. Čtyři měly podléhat Wehrmachtu, zbytek se měl stát součástí Waffen SS. Jako první se začaly formovat divize Waffen SS „Hunyadi“ - 25. Waffen-Grenadier Division der SS „Hunyadi“ (ungarische Nr. 1) a „Hungaria“ - 26. Waffen-Grenadier Division der SS „Hungaria“ (ungarische Nr. 2). Nakonec však byly vytvořeny pouze zmíněné dvě divize[9]. První vojáci, ze kterých měly být vytvořeny maďarské jednotky Waffen SS, dorazili z Budapešti do výcvikového prostoru Neuhammer (dnes Świętoszów) ve Slezsku na konci listopadu 1944. Část z nich byla umístěna v táboře Neuhammer, většina v „novém“ táboře Strans (Pstrąże). 10. prosince se v obou táborech a okolí nachází více než  20 000 mužů, ze kterých mají vzniknout divize „Hunyadi“ a „Hungaria“. Jelikož je v táboře více lidí než se očekávalo objevují se první problémy se zásobováním. Na konci roku se v Neuhammer a okolí nachází až 50 000 mužů. Jedná se nejen o Maďary, ale i Němce, Estonce a sovětské válečné zajatce. Probíhá omezený výcvik a přichází i část slíbených zbraní. Většina mužstva divize „Hunyadi“ pocházela z 13. lehké divize. Do maďarských divizí SS byly na základě rozkazů vrchního velení začleňovány celé útvary MKA, jako například 25. prapor útočných děl MKA. Do tábora dorazilo také 400 vojáků maďarského letectva, mezi nimi 110 pilotů. Všichni měli obdržet pěchotní výcvik.

1. (nebo 4.) ledna 1945 je většina divize “Hungaria“ odeslána do polského města Sieradz a okolí[10]. Na místě je většina jejich útvarů 6. ledna. Podmínky v táboře jsou velice špatné, morálka nízká. Chybí uniformy i zbraně. V několika nejbližších dnech jednotka dostává od německé 9. armády další výzbroj a je k ní přidělena skupina 150 kozáků na koních. V té době byla výzbroj divize následující: 2761 německých pušek, 792 maďarských pušek Mannlicher, 450 německých a 271 maďarských pistolí, 300 samopalů Beretta, 50 lehkých kulometů,10 těžkých kulometů, 10 minometů ráže 80 mm, 10 minometů 120 mm, 10 plamenometů FmW 41, 10 děl Pak 40 a IG 18, 10 houfnic 105 mm, 10 houfnic 150 mm, 50 Panzerschrecků a 500 panzerfaustů. V těchto dnech dochází k napadení maďarské zásobovací kolony polskými partyzány. Když jsou však Kozáci odvoláni a ochrany konvojů se ujímá maďarské polní četnictvo četnost útoků se zmenšuje.

13. ledna jsou německé linie prolomeny sovětskou ofenzívou a “Hungaria“ se ocitá v bezprostředním ohrožení. Divizi je velením 9. armády zkonfiskována většina vybavení a zásob a předána německým jednotkám v oblasti. Od té doby je výzbroj divize minimální. Od začátku sovětské ofenzívy uběhlo již několik dnů, ale divize neobdržela žádné informace ani rozkazy z hlavního stanu SS. Vojáci poslouchají rádiové vysílání BBC a polského odboje. 17. ledna velitel divize rozhodl o ústupu na západ. Velení se podařilo získat studené jídlo pro mužstvo na 4 dny a další vojenské vybavení ruského, československého, italského a francouzského původu. 18. ledna po obdržení informace, že Sověti získali Lodž je v 22 hodin večer vydán rozkaz o ústupu na západ. Rozkaz nepotvrdili jen granátníci umístění ve vesnici Kliczków Mały a ženisté z Jakubic o nichž pak po několik dnů chybí informace. Teplota je asi 20 stupňů pod nulou, sníh je hluboký asi 60 cm, přesun komplikují také nedostatky ve vybavení (část mužstva je stále v civilních šatech). Samostatnou kapitolou jsou orientační problémy způsobené aktivitou odboje. Otočené rozcestníky dělaly problémy zvláště jednotkám opozdilců. [11]

7.jpg

Ústup divize „Hungária” v lednu a únoru 1945

 

19. ledna v 8 hodin ráno se “Hungaria“ vydává spolu se zbytky 9. armády směrem na Kalisz. Skupina vojáků z 65. pluku je odeslána ve směru na Złoczew, skupina z 85. pluku k městu Zduńska Wola. Vojáci z těchto skupin spolu s německými jednotkami se po krátkých, ale intenzivních bojích připojují zpět k hlavním silám divize. Na východ od Sieradze v obranném postavení zůstává jen SS Kampfgruppe „Krasznay” vytvořená z 324 dobrovolníků. Jejím cílem je sovětský postup zpomalit o 48 hodin a umožnit tak divizi ústup. Toto se jí podařilo (své pozice udržela až do 22. ledna). Tento den je Sieradz bombardována a Sověti se nacházejí v bezprostřední blízkosti města.

Za prvních 24 hodin divize ustoupila do Kalisze. 20. ledna v 17 hodin se větší část jednotek vydává ve směru na Pleszew, Jarocin, Gostyń a Leszno. Zbytek má v plánu do Leszna dorazit přes Ostrów Wielkopolski a Krotoszyn. Zásoby se podařilo doplnit z německých zbytků zanechaných v příkopu u cesty. Na druhý den časně ráno divize doráží do Jarocina, kde došlo ke střetu se sovětskými jednotkami. Velitel divize oberführer Zoltán Pisky vyhlašuje den volna a sám se s 20 kozáky vydává hledat německého velitele oblasti. Od této chvíle je jeho osud neznámý. Dle jedné z verzí byl cestou v boji zraněn a převezen do Poznaně, kde pak byl spolu se zbytkem asi 2000 zraněných na konci bojů Rusy upálen. 22. ledna začíná i ústup Kampfgruppe „Krasznay”, která se během něj setkává s německou Gruppe „Nehring”. Piskyho na místě velitele dočasně zastupuje Hauptsturmführer János Zoltay. Ústup pokračuje. Ve 14 hodin kolem velitele prochází rota granátníků oblečených do hasičských uniforem[12] (modré blůzy, červené kalhoty, mosazné helmy a krátké boty) tvrdí, že jejich uniformy byly zničené a tak se jich v obci Jaraczewo zbavili a vyměnili za tyto nalezené ve zbrojnici. Důstojníci mají normální uniformy. Večer jsou Maďaři již v obci Piaski. Někteří pokračují v pochodu až do Gostyně, kde doplňují zásoby a nalézají mimo jiné i uniformy a kabáty SA, které jsou ihned rozděleny vojákům v civilních šatech.

  Následující den je velitelem jmenován Němec Brigadeführer Berthold Maack, ale k divizi se připojuje až za dva týdny. Tento den se k ustupující Kamfgruppe „Krasznay” a Gruppe „Nehring” připojuje II. prapor 65. granátnického pluku o kterém chyběly informace od začátku ústupu z Sieradze. Poté spolu směřují na západ. 26. ledna se jim po oddělení se od Gruppe „Nehring” a namáhavém pochodu konečně podařilo dostihnout zbytek divize, která se v této době nachází u Leszna. Jelikož oddíl německé polní policie odmítá pustit jednotku dál pokud na obranu města nazanechá bojovou skupinu 220 dobrovolníků zůstává v Lesznie aby pomohli obráncům. Zbytek se vydává na cestu směrem ke Glogau (dnes Głogów). 27. ledna se prapor z divize „Hungaria” účastní bojů u obce Kriewen (Krzywiń), kde zůstává až do 2. února. 28. a 29. ledna vojácí odpočívají. Divize v tuto chvíli čítá asi 8500 mužů. 31. ledna divize v Glogau úspěšně překračuje Odru (poslední vojáci divize se však přes město přesunovali ještě 4.2.), polní četníci počítají vojáky i výstroj, je vydáno první teplé jídlo od začátku ústupu. Následuje pochod a odvšivení v blízkém městě Sagan (Żagań). Poprvé od začátku ústupu před 12 dny je navázán rádiový kontakt s hlavním stanem SS. Ztráty divize za dobu ústupu činí 2570 můžů. 147 z nich padlo, 101 je zraněno, 370 má omrzliny. Zbytek je klasifikován jako pohřešovaní. Část mužů z poslední jmenované skupiny se připojila k různým německým na rychlo vytvářeným bojovým skupinám, jiní se na ústupu ztratili nebo dezertovali. Divize se přesouvá zpět do Neuhammeru. Kolem 2. února divize dostává další zásilky uniforem, hlavně německých, ale jsou mezi nimi i francouzské, československé nebo italské.

  Jelikož se Sověti blíží k táboru mezi 7. a 11. února obě divize vyráží ve směru na Görlitz. V okolí tábora Neuhammer zůstává pouze „Ungarisches Waffen Alarm Regiment der SS” vytvořený z nejzkušenějších příslušníků divize “Hunyadi“ a “Hungaria“ pod velením Waffen-Standartenführera SS Bély Peinliche. Tato jednotka čítající 2600 vojáků a důstojníků vznikla 6.2. a zaujala pozice na řece Bobr na východ od tábora. Její muži obdrželi prakticky celou výzbroj obou divizí. Boje v následujících dnech jsou velice podrobně popsány zde. Během nich se  jednotka musela probít z obklíčení a ztratila více než polovinu mužů, ale podařilo se ji zpomalit sovětský postup. Ústup začal v noci ze 14. na 15. února. Ke zbytku maďarských divizí se připojila až 17.2. U Neuhammer bojoval také pohotovostní oddíl 220 vojáků z 1. Ungarische-SS-Schi-Bataillon. Zbytek se vydal na cestu do Rakouska. Je jistě zajímavé, že z tohoto pohotovostního oddílu prošlo bojem bez zranění jen 8 mužů a velitel. 14. února se “Hungaria“ nachází v prostoru Kiesdorf-Neudorf-Grosshennersdorf. 20. února divize dorazila do Budišína. V následujících týdnech a měsících došlo ke spojení s divizí “Hunyadi“ a přesunu mužstva do Rakouska, kde se u Salzburgu 2.5. 1945 vzdali Američanům.

Na konec je třeba se zmínit ještě o jednom z dobrovolníků maďarských divizí SS v Neuhammer na začátku února 1945 vytvořeném útvaru - Kampfgruppe „Szalasi”. Po vzniku byl tento útvar odeslán do Německa odkud se vrátil zpět na konci měsíce. 22. února se nacházel v okolí města Hirschberg (Jelenia Góra), kde byl připojen k 31. SS-Freiwilligen-Grenadier Division. Jako součást této divize je odeslán na frontu ke dolnoslezskému Střelínu (dnes Strzelin). Na konci války byla jednotka zničena v bojích se sovětskou armádou a partyzány u Hradce Králové. V Náchodě bylo zastřeleno 9. 5. 1945 několik mladých maďarských příslušníků 31. divize SS.

 

Gostyń – pohled z druhé strany

  Kazimierz Woźny se těsně před příchodem Rudé armády vrátil z nucených prací v Berlíně do rodného města Gostyń. Jeho vzpomínky na válku byly publikovány v knize „Wielkopolanie o roku 1945”. Z konce války si pamatuje i na ustupující maďarské vojáky. Kompletní vzpomínky zde.

22.1. V obci se poprvé objevují Maďaři a vlasovci. Vypadají mnohem hůř než řadoví vojáci Wehrmachtu. Jedou na nízkých chlupatých koních.

24.1. 1945 se mezi německými útvary ustupujícími obcí objevují další vlasovci a množství maďarských vojáků. Maďaři jsou oblečeni do směsi vojenského a civilního oblečení, část z nich je pouze v civilních šatech. Někteří dokonce ani nemají zbraně. Snaží se nenápadně zbavit vojenské výstroje a prosí o něco teplého k pití. Působí dost zmateně a je těžké se s nimi domluvit. Mnoho z nich nezná ani němčinu. Všude se válejí plynové masky, lopatky, helmy a jiná vojenská výstroj.

25.1. Říká se, že v noci maďarští vojáci rabují ve filipínském kláštěře na Svaté hoře v čtvrti Głogówko. Nechávají své uniformy na místě a mění je za hasičské uniformy.

26.1. Ve stavení se objevují poslední dva němečtí a jeden maďarský voják. Maďar zde zanechává uniformu a celtu. Odchází v civilních šatech.

I tento zdroj tak potvrzuje žalostný stav vojáků maďarských jednotek SS během ústupu v lednu 1945.

 

Bratři ve zbrani - Ziltendorf, na jih od Frankfurtu nad Odrou

  Dle vzpomínek Milana Lormana, vojáka Waffen SS původem ze Slovenska, se zde 17. dubna 1945 objevila jednotka Maďarské armády v dánskych uniformách. Větší množství informací o Maďarech a jejich osudu v jeho vzpomínkách chybí. Doporučujeme však zajímavý článek o válečných zážitcích tohoto muže zde: www.fronta.cz/milan-lorman . Dovídáme se z nich, že v březnu 1945 byla lormanova jednotka přidělena k nově vytvořené 32. SS Freiwillige Grenadier Division „30. Januar“. K této jednotce bylo 28. února přiděleno i 250 dělostřelců z divize „Hungaria”, zdá se tedy, že se jedná o stejné vojáky.

Maďarští vojáci byli u Odry nasazeni také v rámci několika jiných německých jednotek. Nejčastěji se v jejich souvislosti zmiňuje Kampfgruppe Klossek a Division z.b.V. 610. Boje o Küstrin (Kostrzyn nad Odrą) se zůčastnil Ungarisches-Infanterie-Bataillon IV.

 

Maďaři na Těšínsku

  V zimě a na jaře 1945 se maďarští vojáci nacházeli také na Těšínsku v blízkosti předválečné československé hranice. Jednalo se pravděpodobně o honvédy z 16. pěší divize, v té době pod rozkazy německého XXXXIX. horského armádního sboru. V prostoru Pruchna-Strumień, kousek za frontou, byla umístěna 3 maďarská děla ostřelující sovětské pozice vždy ráno a večer. Pozici maďarského dělostřelectva se snažily najít sovětské noční bombardéry, jednou dokonce přímo nad ní vystřelily světlici s padákem, kterou jeden z vojáků naštěstí rychle sestřelil. Jiný pamětník uvedl, že se Maďaři stali cílem útoku šturmoviků na předměstí Těšína u železničního mostu přes řeku Olzu (lokalita Mała Łąka). Maďaři se objevili také v Ustroni a o něco víc na východ u obcí Zwardoń a Koniaków. Nálezy spojené s MKA jsou známy také z okolí a centra města Bielsko-Biała.

Nálezy maďarské výstroje a jiné informace o přítomnosti MKA na konci války lze nalézt od Těšína po východní Slovensko podél celé bývalé československo-polské hranice. Mnoho maďarských nálezů pochází například z prostoru na východ od Čadce a Žiliny. V oblasti dále na východ, v obci Piwniczna Zdrój, byl například nalezen hrob 2 maďarských vojáků. Při interpretaci jednotlivých nálezů maďarských výstrojních součástek je třeba mít na paměti, že ne vždy se musí jednat o nálezy spojené s působením MKA. V tomto regionu se na konci války vyskytovalo množství maďarských dezertérů, mnoho z nich se připojilo k partyzánům. Maďarská výzbroj byla také často využívána odbojem.

 

[1] Na začátku července 1920, kdy se bolševická vojska blížila k Varšavě, maďarská vláda odsouhlasila odeslání bojujícímu Polsku zcela zdarma a na vlastní náklady! 48 milionů nábojů pro pušky Mauser, 13 milionů nábojů pro pušky systému Mannlicher, neznámý počet dělostřelecké munice, 30 tisíc pušek Mauser s náhradními díly a dalšího materiálu. 12. srpna dorazila k Varšavě přímo z továrny Weiss Manfréd na ostrově Csepel dodávka 22 milionů kusů munice pro pušky Mauser. Jen na okraj je třeba připomenut, že se tak stalo ve chvíli, kdy Československo a Německo zablokovaly všechny železniční transporty směřující do Polska a levicově orientovaní přístavní dělníci v Gdaňsku blokovali vykládku lodí. Nakonec průjezd maďarských vlaků s municí povolilo až Rumunsko. Maďaři nabídli i odeslání do boje proti bolševikům kontingentu 30 000 jízdy, ale s průjezdem těchto jednotek svým územím ani Československo ani Rumunsko nesouhlasilo.

[2] Tato část Běloruska před vypuknutím II. světové války patřila Polsku.

[3] Maďarské útvary plnily úkoly okupačních jednotek na východní frontě již od července 1941. Nejdříve byly umístěny na území Haliče, kde celkem dobře vycházely s místním obyvatelstvem. Pak byly přesunuty o 400 km dále na východ k Vinnici a pak do Kyjeva. Vzniklo Maďarké okupační velitelství. Již od konce roku 1941 partyzánské hutí začínalo sílit a ochrana dopravní sítě se stala těžkým úkolem. Na konci roku maďarské jednotky měly asi 40 000 mužů. Na jaře 1942 byla část jednotek odeslána k Charkovu, kde bojovala pod německým vedením. Během roku 1942 došlo k dalšímu početnímu nárůstu na skoro 60 000 mužů a přesunu dále na východ na jižní okraj brianských lesů. Vojáci konečně obdrželi i dělostřelectvo (kořistní francouzská a belgická děla). V červenci 1943 se protipartyzánskému boji věnoval rekordní počet honvédů – 121 000 mužů. Čím dál častěji však Němci začali tato vojska využívat také k ucpávaní děr ve vlastních liniích. Současně s rostoucím sovětským tlakem začal pomalý ústup maďarských zajišťovacích jednotek na západ.

[4] Podkowa Leśna – hrob 3-5 honvédů, známá jména: Pál Hunyadi, Antal Tóth, József Verner (nebo Véner), existuje několik verzí události proč zemřeli, dle oficiální byli zabiti Němci 5.9.1944 za spolupráci s povstalci

Milanówek – padlí Elekesz László, Vas Dezso

Raszyn – leží zde Vannyik József 23.IV.1920 - 26.IX.1944 a šest neznámých vojínů

Konstancin – Hrob neznámého Honvéda (souřadnice 52.068077, 21.125660)

[5] Pál Kovács, István Darvas, István Garami a Miklós Jakab

[6] Účast maďarských vojáků v povstání je popsána také v jiných článcích na našem webu zde a zde.

[7] Rumunskou a slovenskou invazí vyhrožoval Hitler Horthymu i při jednání v Klessheimu 18. března 1944. Na druhý den ráno německá vojska Maďarsko vojensky obsadila (operace „Margarethe“).

[8] „Evakuace“ všeho možného probíhala už od března 1944, kdy Němci vstoupili do Maďarska. Způsob, kterým se chovali však připomínal spíše regulérní okupaci než pomoc spojenci. Do Říše tak postupně začaly proudit nejen hotové výrobky maďarského průmyslu, suroviny, vybavení továren, celé vlakové soupravy, říční lodě a jiné vybavení. Vlaky na západ vezly také nejhrůznější druh nákladu - nepřátele nového režimu a deportované maďarské Židy, kteří až do této chvíle byli maďarsku vládou úspěšně chráněni před likvidací. Zlí jazykové tvrdí, že ve chvíli, kdy do země vstoupila Rudá armáda mnoho materiálních věcí k přivlastnění v Maďarsku nezůstalo. Sovětští vojáci tak museli dát za vděk „jen“ hromadnému znásilňovaní (jen v Budapešti bylo znásilněno 50-120 000 žen).

[9] Je jistě zajímavé, že jedna z divizí měla nést jméno již zmíněného velitele maďarských revolučních vojsk z let 1848-49 generála Józefa Bema – Poláka.

[10] Do Sieradze a okolí se přemístilo asi 10 750 mužů. Části divize byly rozmístěny následujícím způsobem:

Sieradz – velitelství divize a 26. průzkumná rota (14. ledna se přesouvá do kasáren mimo město, podlé jiné verze až do Kalisze)

Warta – I prapor 64 pluku

Jakubice – II prapor 64 pluku a 26 ženijní prapor

Chojne – I prapor 85 pluku

Dąbrowa Wielka – II prapor 85 pluku

Brzeźnio – I prapor 65 pluku

Kliczków Mały – II prapor 65 pluku

Dąbrówka – 26 dělostřelecký prapor

[11] Na trase ústupu divize „Hungaria” byly, a stále jsou, nalézány hroby obsahující také padlé a popravené vojáky maďarských jednotek Waffen SS. S popsanými událostmi lze spojovat mezi jinými následující lokality:

Jarocin, les Tumidaj. Na začátku roku 2012 zde proběhla exhumace hromadného hrobu německých a maďarských vojáků popravených Sověty v roce 1945. Během exhumace byly, kromě kosterních pozůstatků vojáků, nalezeny také následující maďarské artefakty: knoflík od uniformy, kousek maďarské uniformy a také plastika katedrály s vyrytým maďarským nápisem. Fotografie z exhumace naleznete zde.

Zduńska Wola, evangelická část komunálního hřbitova. V roce 1998 zde byly v hromadném hrobě nalezeny pozůstatky více než 300 vojáků a civilních osob, mezi nimi i dětí. Našla se i identifikační známka německého typu patříci ženistovi (zbytek nečitelný) s připojenou medailí s obrázkem Panny Marie a maďarským nápisem „SZ. MARIA. ISTEN ANYJA IMADKO Z ZAL ERETTUNK!". Je velice pravděpodobné, že náležela příslušníkovi divize „Hungaria”. Objevená těla patřila obětem krátkých, ale intenzivních bojů o město, kdy bylo zabito mnoho utíkajících civilistů, i následných poprav německých raněných soustředěných v polní nemocnici a zajatců v kostelech.

Łobez u Jarocina. Během exhumace v roce 2008 byly vyzvednuty pozůstatky 29 maďarských vojáků, kteří byli pravděpodobně Sověty popraveni v lednu 1945 v Jaraczewu nebo obci Łobez. Byla nalezena také maďarská identifikační známka a jiné drobné artefakty.

[12] To, že někteří maďarští vojáci na sobě měli hasičské uniformy potvrdil i svědek jejich ústupu, viz níže.