Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zpověď účastníka, Zlatá Koruna 1945

27. 6. 2013

  Dovolte mi přeložit článek, který jsem objevil při brouzdání na internetu. Při pátrání po stopách výskytu Maďarské královské armády v Čechách za druhé světové války. Článek napsal osobně dr. Möcsényi Mihály, přímý účastník bojů v jižních Čechách. Je to jedna z kapitol jeho života, který popisuje v rozsáhlejší publikaci která se jmenuje Möcsényi esszék (Möcsényiho eseje).

Jihočeské dobrodružství

  15.dubna 1945 jsme vyrazili z rakouského Mühviertu do jižních Čech okolo povodí Vltavy hledat ,,odbojáře‘‘. Podle průzkumu IX. armádního sboru se na tomto území měli zdržovat. Velitel sboru už dlouho počítal s tím, že Němci válku prohrají a hledal možnost jak po válce zůstat dál ve službě. Byly dvě možnosti, buď přeběhnout s muži k Sovětům nebo se přidat k českému odboji. V té době už zbývala jen druhá možnost.

foto-01.jpg

Möcsényi Mihály

  Byl jsem tlumočníkem praporčické hodnosti (zászlós). Věděl o mě, že jsem protinacisticky založen a zeptal se mě zda jsem ochoten vyhledat místní odbojáře, spojit se s nimi a připravit spolupráci. Souhlasil jsem. Jednou z podmínek aby se akce mohla provést byla nutnost obstarat spojení. K tomu jsme potřebovali vysílačku R-7 s velkým dosahem i s obsluhou. Byl jsem zadobře s velitelem německé spojařské skupiny, která byla k našem štábu přidělena a který mi vydal ,,cestovní povolení‘‘ na základě kterého jsme jeli pro důležité součástky.

  Vyrazili jsme s pěti koňskými povozy, senem pro koně, proviantem, pod celtami schovaná vysílačka, zbraně, střelivo a granáty. K rakousko-českému přechodu vedla cesta hlubokým a hustým lesem, nemohli jsme z ní sjet. Na malé mýtince bylo kontrolní stanoviště obsazené jednotkou SS. Na osaměle stojícím stromě viseli oběšení lidé a na zemi ležela nepohřbená těla, některá z nich měla na sobě uniformy Wermachtu. Předal jsem kontrole dokumenty a modlil se aby nás neprohlíželi, protože jestli ano nikdo z nás nepřežije. Naštěstí papíry od nadporučíka Kinkelda byly dostatečně účinné.

  Jeli jsme po západním břehu Vltavy a cestou jsme se vyptávali po partyzánech, odpovědi byly negativní. V Krumlově jsem šel do banky vyměnit peníze a úředníkovi za přepážkou jsem položil tuto otázku v němčině také. Vystrašeně se porozhlédl a pak vyhrkl ,,in Rajov‘‘. Na mapě jsem vyhledal obec, nebyla daleko, ležela na pravém břehu Vltavy. Jeli jsme dál na sever, odbočili z hlavní cesty a utábořili jsme se v obci Srnín, na levém břehu naproti Rájovu.

  Po obědě jsme se vydali pěšky do Rájova ,,na průzkum‘‘. V obci jsme narazili na maďarského vojáka který nás zavedl ke svému veliteli, byl to praporčík Balázs Lajos. Řekl mi, že s pěti vojáky jsou už delší dobu v obci a s místními se snaží bránit obec proti SS-áckým represáliím. Řekl, že obden přijíždí důstojník, který nechává svolat obyvatelstvo na náměstí vydává rozkazy a ultimáta a vyhrožuje bičováním, pokud mu nebude vyhověno. Vždy najdou záminku k bičování. Řekl jsem mu, že jsme v Srní a že máme hodně zbraní a střeliva a rozdáme je místním. Domluvili jsme se, že se na druhý den sejdeme a vše podrobně probereme. Urychleně jsem se vrátil do Srní abych se připravil na odpolední vysílání. Sotva jsem dorazil uslyšel jsem kulometnou palbu z Rájova. Všichni jsme se postavili do palební připravenosti. Když to uviděli místní začali se zajímat co a kdo jsme . Skrz tlumočníka jsme to vyjasnili. Na radu jistého Václava Kadlece jsme se rozdělili po domech ve vsi a po setmění jsme se sešli u něj doma, mimo nás přišlo ještě asi deset mužů. Rozdali jsme zbraně a střelivo a naučili jsme je se zbraněmi scházet. Já spal u Kadleců na seně (dodnes si schovávám hrstku sena).

foto-02.jpg

foto-03.jpg

  Druhý den jsme se dozvěděli, že SS v Rájově zabilo hodně lidí. Dva dny poté dorazilo velení armádního sboru z mužstvem. Velitel armádního sboru a vyšší důstojníci se nepřipojili k povstalcům. Ale mužstvo beze zbytku celé ano a ujalo se strážní a obrané služby v celém okolí s ústředním centrem ve Zlaté Koruně, hlavně na přístupových cestách.V tu dobu přijel na motocyklu do obce Zlatá koruna jeden důstojník SS a poručil aby do odpoledne místní odevzdali všechny rádio přijímače místním náměstí. Postavil jsem se před motorku, položil mu obě ruce na řidítka a řekl jsem mu aby zmizel a už se nevracel protože jinak budeme střílet. Rozčileně sáhl po pistoli, ale vedle mě stojící voják mu opřel o bok svůj samopal. Tento výjev sledovali místní zpoza oken a když viděli že SS-ák, který jim měsíce ztrpčoval život musel ustoupit a zmizet, provolávali nám šťastně slávu.

  Mohlo být asi druhého května, když do obce dorazila motorizovaná dělostřelecká jednotka. Jejich velitel byl náhodou můj bývalý spolužák ze školy. Domluvili jsme se, že tu nějakou dobu zůstanou a postaví děla do palebných pozic. Naše síla se podstatně zvedla a pravidelně se střídající stráže konaly svou práci. Náš sbor měl asi sto koňských povozů na kterých jsme se plánovali vrátit domů. K tomu jsme potřebovali oves a seno. Dověděli jsme se, že asi deset kilometrů dál mají Němci sklad s obilím a senem.Vyrobili jsme si přídělové lístky a asi s padesáti vozy jsme vyrazili ,,fasovat‘‘. Do kapes pláště jsem si nacpal granáty odhodlaný ke všemu. Naštěstí vše dopadlo dobře dostali jsme asi sto metráků ovsa a asi dvě stě balíků sušené lucerny.

  Čtvrtého května bylo oficiální ukončení války, ale my jsme ještě neměli klid, ustupující Němci po nás stříleli a my jsme jim nezůstávali nic dlužni.

  Myslím, že bylo asi sedmého května když na náměstí přijela dvě osobní auta a k našemu překvapení z nich vystoupili američtí důstojníci. Přišli se podívat na slavný místní klášter. Předseda národního výboru nás vychvaloval až do nebe. Když to Američani slyšeli řekli, že hned zítra pošlou oficiální osobu aby se naše situace vyjasnila. Hned nazítří dorazil i náklaďák s proviantem. Tušili jsme, že asi Labe, Enns a Odra budou hranicí mezi ,,západem a východem‘‘. My jsme tedy byli na ,,západě‘‘. Když při oficiálním objasnění naší situace vysoký americký důstojník zjistil, že já a můj kolega jsme byli velitelé nabídl nám zda by jsme u nich dál nechtěli zůstat. Jelikož měli moc maďarských a ještě víc německých zajatců a my jsme mluvili plynně německy, obstojně anglicky a samozřejmě maďarsky, mohli jsme dělat styčnou službu, dostali bychom uniformy, džíp, řidiče a vše co by jsme potřebovali. Vyžádali jsme si den na rozmyšlení, ale stejně jsme nakonec řekli ne.

  Američani nám řekli, že jestli chceme domů ať se obrátíme mezitím do Budějovic na dorazivší sovětské velitelství. Vrchní velitel Sokolvskij po vyslechnutí delegace podepsal a orazítkoval dokumenty potvrzující ozbrojenou pomoc místním a nařizující nám návrat domů a hlášení se do služby v nově vznikající maďarské armádě. Důstojníci dostali potvrzení přímo na svá jména. Na hřbitově v Rájově leží dvanáct padlých hrdinů z toho pět Maďarů.

foto-04.jpg

foto-05.jpg

  Ještě na velitelství nás upozornili ať jsme na ,,území‘‘ maršála Malinovského velice obezřetní, protože Sovětský svaz potřebuje pracovní zajatce a není jisté, zda by nám naše papíry pomohly. Poté jsme se vydali na cestu.

  Cesta domů byla dobrodružná. Na cestu jsme se dali třináctého a devatenáctého jsme se dostali přes Bratislavu do Maďarska se všemi povozy a 150 vojáky. Za další tři dny jsme dojeli do Pápy na správu 1. maďarské divize, tady nás rozdělili k praporům. Já jsem zažádal o dovolenku abych se podíval domů. Otec, matka a sourozenci byli na živu, dlouhé měsíce jsme o sobě neměly žádné zprávy.